Rozhovor k projektu ve Zpravodaji městské části Prahy 12:

1) S jakou filosofií vaše architektonické studio přistupovalo k projektu I. etapy revitalizace Sofijského náměstí?

S vědomím toho, že půjde o centrální, asi významově ten hlavní prostor Prahy 12, vnímali jsme, že je zde velký obrat lidí, blízkost Pošty, Billy, OC Modřany, OP Sofie, atd. Tedy jsme chtěli navrhnout především velký prostor, aby zde lidé pouze neprocházeli, aby šlo o SPOLEČNÝ prostor. Dalším faktem je, že tato plocha navazuje na spodní partie k ulici Generála Šišky i horní (návaznost bytových čtvrtí, parkoviště), nejde o prostor uzavřený či nějak odtržený od města.

2) Podařilo se nakonec zrealizovat všechny vize?

Vizí je vždy více, než připustí realita 🙂 Navrhovali jsme i spodní část, kde měly být 2 menší pavilony, zeleň s cestičkami, jakási relaxační zóna s navazujícími prostory dolů k ulici Generála Šišky. V průběhu realizace lze mnohé vylepšit, hledat praktická a levná řešení s ohledem na skutečnost. Místo je totiž neuvěřitelně protkané veřejnou infrastrukturou, která leží jedna přes druhou, v různých výškách a často jinde než říká oficiální podklad – výsledek historického nekoncepčního vedení jednotlivých tras. Kopnete do země a v místě, kde nemá být nic, leží kabely. To nás všechny nutí improvizovat.

3) Momentálně Sofijské náměstí připomíná jedno velké staveniště, ale to bude už brzy minulostí. Co by nově mělo nejen místním nabídnout?

Především volný a centrální prostor, kde lze spočinout, zastavit se, mluvit s někým, sednout si, koukat. To býval hlavní význam veřejných prostor už ve starověku. Mám pocit, že v dnešní době stále někam jdeme, za nějakým cílem, zařídit, koupit, odjet. Vždy jsem měl rád místa, kam si ráno sednete, v poledne můžete jít a přitom zažijete život, vidíte situace, tváře, přemýšlíte. Možná si řeknete, to budu dělat v důchodu, myslím ale, že to patří ke každému věku – koukněte na teenagery, děti, sedí na lavičkách, koukají do mobilků (škoda), ale jsou spolu. Pokud nebudeme mít možnost se zastavit a vnímat běžné věci, půjdeme všichni do blázince. Další důležitá věc je mít centrální prostor, vytváří to přirozeně společnou identitu. Když je nutno něco sdělit lidem, udělat koncert, trh, divadlo na ulici, cokoliv, co nás lidi propojuje. Na té velké ploše budou nápisy – věřím v energii slova. Když na zeď napíšete politickou pomluvu, stále to něco blbého vyzařuje do okolí, když napíšete Pavla miluje Pavla, je v tom humor. Vyskládáme do dlaždic slova, která evokují dobré aspekty života (bylo kolem toho se zástupci města hodně diskusí, uvědomuji si, že to je dnes spíše nezvyklé, my jsme trochu cynická společnost, ale slovu Láska bychom se neměli posmívat). Nové Sofijské by mělo nabídnout tyto věci, kromě toho další zeleň (ne tu bývalou nízkou v květináčích, ale stromy, které skutečně chladí a okysličují) plus pár zábavných prvků do veřejného prostoru, které jej vždy ozvláštní a působí neodůvodnitelnou a nepraktickou radost (další věc, kterou jako bychom ztráceli).

4) Na první dojem nový prostor kromě vzrostlých stromů neoplývá zelení. Nebude se řešit dodatečně?

Potřebovali jsme místo očistit od velkých betonových bazénů, kde sice zeleň byla, ale byla nízká – neměla objem, zabírala plochu, nedala se udržovat a hlavně nevytvářela stín. Nejlepší jsou stromy, dáváme sem nové, zachováváme ty staré.

5) Zaujal mě také náznak „chodníku slávy“. Kdo a kdy dostane příležitost otisknout do této plochy svou dlaň?

Napadlo nás, že bychom vylili pár malých ploch betonem, kdy by chtěl, mohl by si sem otisknout nohu, ruku. Po 40 letech byste sem mohla vzít vnoučata a říci – to je moje noha, patřím sem, tvořil jsem historii místa. Mě na tom láká ten princip identity. Další věc, kterou bych chtěl ve své práci sledovat, osobní vztah k MÍSTU.